Shodnu se svými stranickými kolegy ve vládě a v obou komorách Parlamentu, že reforma veřejných financí, připravovaná současnou vládou, je nezbytná. A to především z důvodu nutného zastavení dalšího růstu vládního dluhu a z důvodu chybějících prostředků na další potřebné investice, na podporu vědy a výzkumu apod.
Jsem rád, že reforma předpokládá zjednodušení daňového systému přinášející snížení administrativy, změny ve financování zdravotnictví, změnu penzijního systému...
Tyto kroky samozřejmě budou bolet. Ale kdy jindy k nim přistoupit, když ne v době ekonomického rozvoje země, kdy růst HDP osciluje kolem čtyř procent a více?
V Praze se však dosti zapomíná, že reforma se dotkne i daňového subsystému. Jeho úprava nemá a ani nemůže mít „neutrální“ formu, protože by se tím nic neřešilo. Výsledkem jejího zavedení jsou další příjmy do státního rozpočtu. Mezi ně patří nově navržené „ekologické“ daně, zvýšení spotřebních daní z tabákových výrobků apod. Dopady se však promítnou i do rozpočtu obcí a krajů.
Z prozatímně publikovaných záměrů vyplývá, že větší dopady budou u rozpočtu obcí. Názor, že výši daňových dopadů u obcí je možno kompenzovat několikanásobným navýšením koeficientů u daně z nemovitostí, je úsměvný. Nejen že výpadek daní obcím nenahradí, ale naopak jejich uplatněním dojde k negativnímu ovlivnění postavení zastupitelů u jejich občanů-voličů.
Za zcela chybný považuji i názor, že reforma daňových zákonů nebude mít vliv na rozpočty krajů. Snížení daní z příjmů a dalších daní jen stěží může nahradit růst daně z přidané hodnoty. Dalším dopadem na rozpočet krajů je trvalé „přelévání“ povinností státu na kraje bez finančních kompenzací. Pokud tomu tak bude i nadále, dostanou se kraje do neřešitelné situace. Přitom stát si svou daňovou „kvótu“ hlídá, a to např. trvalým navyšováním spotřební daně, na které se územní celky nepodílejí.
Lze předpokládat, že úpravy sazeb DPH také mohou mít podíl na zvýšení výdajů krajů. Akceleraci a rozvoj regionů již nyní brzdí problémy nevybalancovaného financování nemocnic, které byly v dřívějších dobách jako „horký brambor“ přehozeny na kraje bez zásadních kroků vedoucích k optimalizaci českého zdravotnictví.
Je-li deklarovaná „reforma“ myšlena opravdu vážně, měla by reflektovat i téměř sedmiletou existenci krajské samosprávy, kam není potřeba dávat, jak bylo zvykem za dřívějších vlád, pouze nové kompetence, ale i finanční zdroje na jejich výkon. Případné výpadky krajských rozpočtů by bezpochyby zesílily dopady reformy na každého občana, což - předpokládám -vládní návrh v žádném případě nechce a čemuž se případně budu snažit všemožně zabránit.
Roman Línek