Druhé referendum v Irsku nebylo na výstavu nejpovedenějších exponátů demokracie.
Ale nebylo ani její hanbou. Byl to vskutku čistý reparát?
Účast ve druhém referendu přece nebyla povinná. Znovu hlasovat šli docela spontánně ti, kteří již jednou hlasovali pro, a také ti, kteří zřejmě připustili (jak jinak než dobrovolně), že po prvé se nechali uvést v omyl, že hlasovali „o něčem jiném“. Samozřejmě ale přišli i mnozí z těch, kteří hlasovali proti tehdy i nyní.
Mluvíme-li o prvním referendu, zastrašovací masáž byla tehdy věru důkladná: Irové půjdou prý pod evropským prapory bojovat bůhví kam bůhví za co a jejich hýčkaná neutralita vezme za své. Potraty budou jako housky na krámě a daně jim bude napříště předpisovat Brusel.
V Irsku se teď znovu ukázalo, že institut referenda je a bude v době nekontrolovaného vlivu médií stále větším problémem: kdo zformuluje otázku, kdo rozhodne o načasování referenda, kdo má v rukou mocnější nástroje propagandy? Kdo do kampaně dá více peněz? Všichni jsme sugestibilní, jen někdo víc a někdo míň. Má se do referenda vměšovat vláda?
Nikdo ony Iry, kteří změnili svůj postoj ke smlouvě, k hlasování nenutil, přivedlo je k němu jen jejich vlastní dobrovolné nahlédnutí, že hlasovali na základě mylných předpokladů, případně poznání, že nejde o nejlepší cestu, jak se zbavit neoblíbené vlády.
Přišli v daleko větším počtu, protože uznali, že na tom asi přece jen záleží, což si minule mnozí nepřipouštěli. Někteří ostatně na svých představách zůstali a opakovali své ne.
Reparát to ale byl: dostali stejné otázky, stejný text – tzv. irské záruky jsou totiž povětšinou vyjasněním smluvního textu, nikoliv jeho změnou. Irové se mohli ještě více odpoutat od evropského kontinentu a posunout se někam ke Grónsku. Rozhodli se, že to neudělají. O ten reparát se přihlásili sami, i když někteří přitom skřípali zuby.
Reparát má složit i Ústavní soud ČR. Je ve stejné situaci? Podobné? Když byl dotázán senátory poprvé, několik měsíců se v jeho sídle v brněnské Joštově ulici nesměly otevírat jiné spisy než právě ten, který se týkal souladu Lisabonské smlouvy a naší ústavy. Bylo léto, ale dovolené předseda zrušil. Všichni od rána do noci četli znovu a znovu tu smlouvu, kterou se bohužel nepodařilo napsat stručněji a jasněji, zato se na ní shodly vlády všech 27 členských států.
Slyšeli jsme pak z úst předsedy ÚS Rychetského velmi zdůrazněná slova: my jsme – samozřejmě – důkladně – prostudovali – celou – smlouvu, jinak bychom přece nemohli na otázky senátorů odpovědět, a porovnali jsme ji celou s naší ústavou… Snad to předseda ani nemusel zdůrazňovat: kdyby si soudkyně a soudci jen nalistovali napadené stránky, nezasloužili by si svoje funkce. A nepotřebovali by na to celé měsíce.
Teď dostali za úkol udělat to, co už udělali, jaksi výslovně: prostudovat celou ústavu a porovnat ji s dalšími pochybnosti. Se všemi myslitelnými? Jsou ještě nějaké další pochybnosti v záloze? Šetří s nimi, kolegové senátoři?
Ústavní soud musí zajisté nejdříve prostudovat několik desítek stran podání, a to velmi důkladně. Budou číst znovu a znovu celou smlouvu? Jistěže ano, ale těžko s jiným výsledkem. To by všech patnáct, kteří před časem řekli, že tam problém není, muselo zkroušeně připustit: odpusťte, my jsme to minule jen tak prolistovali… Jde ale také o to, zda důkladně přečetli své vlastní podání senátoři, resp. jejich právníci. Jestliže požadují po ústavních soudcích, aby obecně vykládali ústavu, resp. formulovali, jaksi ex cathedra, pokyny, jak ji vykládat, pak si ji nejdříve sami měli přečíst a teprve potom pochybovat o souladu smlouvy s ní: ÚS výklad ústavy podávat nemůže, ba nesmí. Leda v konkrétní souvislosti s konkrétní stížností, ale jen proto, aby řekl: rozpor tu je nebo není. Mnohé z toho, čeho se navrhovatelé domáhají, už ostatně Ústavní soud vyslovil v prvním nálezu o Lisabonské smlouvě.
Kdyby se teď ÚS na několik měsíců znovu začetl do smlouvy, přizná, že ji tenkrát poprvé vlastně pořádně nečetl. To by bylo opravdu na pováženou. Pak by jej čekal opravdu reparát: žáku, přečti si pořádně zadání a úkol vypracuj znovu. Jinak propadáš.
Petr Pithart (autor je místopředsedou Senátu za KDU-ČSL)