Před deseti lety, když jsme se tu naposledy sešli, abychom vzpomenuli a oslavili osmdesát let naší strany, byl svět docela jiný než dnes. Vrcholil optimismus poslední dekády druhého tisíciletí, který ovládl svět po pádu železné opony. „Konec dějin“, nazval to americký filozof Francis Fukuyama. Tehdy se zdálo, že velké konflikty, ať již ideologické, národnostní či náboženské, jsou napříště nepředstavitelné a menší konflikty že rozšiřující se svět liberální demokracie snadno společně zažehná. Zkrátka konec dějin jako konec dějin velkých konfliktů, konec válek a ideologií všeho druhu. - Další z teorií, rýsujících jiný možný vývoj světa, poněkud skeptičtější „Střet civilizací“ Samuela Huntingtona, sice už byla na světě, avšak ještě tři roky mělo trvat, než ji stvrdí 11. září 2001.
Také naše strana křesťanských demokratů byla tehdy optimističtější než dnes. Nejenom proto, že v čele strany stál předtím po léta Josef Lux, člověk s nespornou autoritou, který uzrál k roli státníka. Dobře si pamatuji na slavnostně povznesenou náladu v tomto sále. Dívali jsme se do budoucnosti s nadějemi, věděli jsme, co chceme a co nechceme, byli jsme plni předsevzetí a nepostrádali klidné sebevědomí.

Za těch deset let jsme se neproměnili jen my, ale celý svět. A tak dnes v České republice, nejsme - myslím teď my, křesťanští demokraté, my lidovci - nejsme sami, kteří se už nějaký čas nedokáží dohodnout ani sami mezi sebou. Postihlo to kdekoho, myslím svárlivost, neochota, netrpělivost, neschopnost naslouchat druhému, porozumět mu a nepodsouvat mu automaticky zlé či hloupé motivy. Ptám se, proč to všechno a napadá mne, že tomu tak může být proto, že svět se mění a navíc propojuje rychleji, než to stačíme vůbec postřehnout, pojmenovat, neřkuli pochopit a nacházet řešení nových a nových problémů. Vždyť my jsme v dějinách lidstva ti první, kteří jsme se narodili do úplně jiného světa, než ze kterého odejdeme. Jsme tím vším zaskočeni, ba roztrpčeni, protože s tím jsme přece nepočítali, nikdo nás nevaroval. Reagujeme samomluvou, kdy pak mluví jakoby všichni najednou a nikdo nikoho pořádně neposlouchá.

V takové situaci je i svět politických stran světem poněkud jepičím. Strany vznikají a záhy zanikají, a i v těch, v nichž zánik dnes bezprostředně nehrozí, panují neshody a sváry, dochází v nich ke štěpení.

To se dělo a děje u nás i takovým stranám, které měly za sebou solidní myšlenky a kvalitní lidi. Naše výhoda, výhoda křesťanských demokratů, lidovců, chcete-li, je – srovnáme-li je s jinými politickými uskupeními - v tom, že za námi je oněch dnes vzpomínaných devadesát let. Jenomže to není jen výhoda, je to zároveň závazek. Závazek úcty k tomu, co vydrželi a dokázali ti před námi, ale i závazek nevytěsnit z našich myslí nic z toho, co bychom nejraději vynechali.

To všechno nás i v situacích konfliktů a svárů spojuje více než cokoli jiného. Řekl bych, že nás to spojuje více než starost o volební výsledky, než snaha uhájit místa ve vládě či v parlamentu.

Přesto však i my v oněch deseti letech, které uplynuly od posledního setkání v tomto sále, procházíme – neváhám to říci – krizí. Jako kdybychom najednou nevěděli, čí jsme. Řeknu znovu, že v tom nejsme sami, ale to nám přece nemůže být útěchou.

Směřuji k tomu, co na tomto místě a právě dnes chci říct především: v této krizi jste to právě vy, které tu dnes vedení strany hodlá ocenit, kdo drží tuto stranu pohromadě. Vy a vaši předchůdci, vaše i jejich životy plné protivenství a přitom věrnosti ideálům křesťanské demokracie nás drží pohromadě víc než cokoli jiného. Kolikrát jsem jen za poslední měsíce slyšel od našich politiků: přece si nevezmu na zodpovědnost stranu s devadesátiletou historií… Jsem si jist, že bez vás bychom na tom byli hůř. Všechny středové strany, které postrádaly právě ony tradice, skončily. Tradice nejsou však ani tak v myšlenkách, ve slovech či v heslech, ale v sumě životních osudů členů a funkcionářů křesťanských demokratů, vás, které vedení strany na dnešek do Litomyšle pozvalo.

Nejde ostatně jen o nás, o jednu tradiční politickou stranu. Naší existencí a naším působením bráníme také tomu, aby se politický život v naší zemi stal ještě nenávistněji rozpolcený, ještě primitivněji, demagogicky černobílý. Jsme přes všechny dílčí nezdary stále ještě nezastupitelnou silou, obrušující občas ostří konfliktů, propojující, i když zajisté nikoli smiřující oba póly našeho politického života. Kdo jiný může tuto důležitou roli hrát? My to jsme, kdo dokáží rozumět starostem a obavám odpovědné části levice, ale také starostem a obavám konzervativní části pravice, pokud těm i oněm jde o soudržnou společnost, tak o ni jde i nám - byť pro ni pracujeme každý z jiné strany, z jiných myšlenkových východisek. Čemu jistě nehodláme rozumět, to je pyšný konzervatizmus zásad, zásad za každou cenu v sobeckém zájmu individualismu, a je to stejně tak nepřijatelná ochota části levice spolčit se i s čertem. Že rozumíme ale neznamená, že jsme někde mezi nimi, mezi levicí a pravicí. Jsme demokraté oslovení křesťanstvím, nejsme určeni pravítkem a kružítkem. Takto inspirovaní demokraté by neměli být vlažní, zprůměrovaní, od každého něco, jednou tak, podruhé onak. Cenu pro naši společnost budeme však mít jen a jen tehdy, když právě nebudeme někde uprostřed, na spojnici pravice a levice. Tam nás totiž dříve či později přetrhnou vejpůl, pokud se sami dřív nerozdělíme. Zájem o nás bude jen tehdy, když budeme stát mimo tuto osu, na vlastní pevné hodnotové pozici. Když nebudeme závislí na tom, kam se zrovna pohne levice či kam se posune pravice. Naše místo bude určeno souřadnicemi, jejichž přesnější pojmenování stále znovu hledáme, ale už dávno víme, že souvisejí s ochranou a podporou přirozených lidských společenství jako je rodina, ale nejen rodina. Jde nám o to, co udržuje společnost pohromadě, aby se samým sobectvím nerozpadla.

Přitom bychom mohli být naší společnosti právě v tomto smyslu mnohem užitečnější, než to dokážeme dnes. My se k tomu totiž pro samé vnitřní rozbroje v poslední době ani nedostaneme. Má to možná i své historické příčiny. Před devadesáti lety jsme obdrželi do vínku nejen vůli k jednotě, ale i dědictví plurality. Lidová strana vznikala postupně spojením více menších křesťanských stran, lišících se nejen regionálně, ale i sociálním složením členstva, tím, na co kladly důraz.

Jestli je pravda, že i politické strany, nejen státy, se udržují těmi idejemi, na základě kterých vznikly, pak připomenu, že zakladatelům lidové strany šlo tehdy především o to, postavit hráz vznícenému dobovému nacionalismu na jedné a bezuzdnému liberalismu na druhé straně, v obou případech hodnotovému relativismu. To bylo to, co měly křesťanské strany tehdy společné přes všechny rozdíly mezi nimi.

Podobné nepřijatelné postoje existují samozřejmě i dnes, jen mají jiný slovník: dnes jde především o podbízivé národovecké strašení Evropskou unií, srovnávání Bruselu s Moskvou za časů RVHP a Varšavské smlouvy, a na druhé straně jde o fundamentalistické spoléhání se na neviditelnou ruku trhu jako na univerzální lék snad na všechny nemoci člověka i lidstva, o lehkomyslnou představu, že trh dokáže sám sebe ohlídat, sám sebe regulovat.

Může tomu být s námi dnes tak, že švy i po scelení křesťanských stran před devadesáti lety někde dosud zůstaly a jsou citlivé. Nebylo by se co divit: křesťanská demokracie sdílí v dobrém i ve zlém už téměř století osudy nejen Čechů, Moravanů a Slezanů, ale i československého, českého státu. Je to proto nutně strana plná jizev a šrámů, znamení hanby, ale plná také znamení věrnosti, statečnosti a cti. Připomenu, že v nejtěžších dobách naší země, za druhé světové války, to byl náš člověk, Jan Šrámek, kterého si londýnský exil vybral do čela vlády. Pak přišly jen jinak těžké časy. Předhazuje se nám zlomyslně povinné členství v Národní frontě, ale kdo připomíná, kolik našich lidí tehdy, za dob dejme tomu Plojharových, žilo na okraji společnosti, mnohdy v pracovních táborech, ve věznicích, vysídleni ze svých rodných vsí a dědin, v podřadných povoláních. Zbaveni možnosti studovat - nejprve oni sami, poté jejich děti. Ano, byli mezi námi lidovci někteří z těch nejhorších, nejpřizpůsobivějších - ale určitě bylo mezi námi více těch, kteří patřili mezi nejlepší dcery a syny národa. To je to, co nás dodnes zavazuje, co nás drží pohromadě.

Dnes se tedy ohlédáme, ale bude to mít smysl jen tehdy, odjedeme-li odsud s vůlí nevyhrocovat dále osobní spory, tak jak to pro nás bylo samozřejmé ještě před deseti lety.

Tradice máme úctyhodné, teď ještě potřebujeme více vzájemného respektu a více autority pro ty, kteří stojí nebo budou na jaře stát v čele KDU-ČSL. Autorita se nezíská silným hlasem, ba dokonce ani většinou v sále. Ani silou potlesků. To je málo, to může být jen na chvíli. Autorita našich předáků bude stát především na schopnosti jednat trvale odpovědně, což v politice znamená stát i za nepopulárními kroky a řešeními. Měli bychom o hodně víc než dnes dávat vědět, co si jako křesťanští demokraté myslíme o všem, co lidi zajímá, vzrušuje, čeho se obávají. Měli bychom daleko pohotověji reagovat na každou novou situaci, daleko více než dnes si ukládat hledání nejlepších, co možná spravedlivých řešení toho, co lidi v České republice trápí, čeho se bojí. Musíme si zkrátka mnohem více lámat hlavy, více se přít o naše postoje a méně se domlouvat o mocenských pozicích jedni za zády druhých. Dodnes nemáme zformulovaný silný názor na mnoho závažných otázek. Dosud jsme kupříkladu jako strana neřekli slovo o tom, co si myslíme o současné finanční a posléze hospodářské a možná nakonec i sociální krizi, ačkoli právě my bychom k tomu měli co říci. Krize je přece vždycky i novou šancí, ale objevit ji a pojmenovat ji, využít ji k budoucí očistě hospodářského a sociálního života, to můžeme dokázat snad lépe než jiní. My totiž nejsme posedlí růstem, ani nevěříme ve všemohoucnost přerozdělování. Kdy máme říci toto slovo křesťanských demokratů, když ne dnes? Je politicky přímo trestuhodné, že se dnes nevyslovujeme k tomu, co svět zaskakuje jako nečekaná krize, protože jsme zaujati, ba posedlí výlučně našimi, vnitrostranickými problémy. Koho ale zajímají, kromě jejich aktérů a pár desítek komentátorů?

Budeme-li pohotově reagovat na to, co přináší každodenní život, přestane nás trápit, říkají-li o nás chvíli jedni, že jsme moc doprava a chvíli zase jiní, že jsme moc levicoví. Naše dnešní krize strany je důsledkem toho, že nedostatečně zatížení odpovědností poletujeme jakoby v povětří. Kdekdo si pak do nás s chutí bouchne. Vždyť je to tak snadné.

Léčba odpovědností říkám tomu, ta nás zatíží, postaví nás na zem, do služby. Léčba odpovědností a myšlenkovou prací. Nikoli léčba nějakým spasitelem, který se – jak někteří z nás zřejmě pořád ještě doufají - v poslední chvíli objeví a sjednotí nás svým charismatem.

Opravdová, nikoli jen slovní úcta k tradicím, k vám a vám podobným, znamená dnes konkrétní, angažované reagování na vývoj naší a evropské společnosti a vůbec naší civilizace - to je to, co nás může dostat z letargie, z krize. Respekt k úsilí těch před námi a odvaha k věcnosti při řešení problémů dneška.

Tváří v tvář vám, našim zasloužilým, bychom si to měli dnes slíbit. Myslím tím samozřejmě každý z nás sám, v duchu, ne nějakou proklamací.

Děkuji Vám za to, že jste mne tak dlouho poslouchali.