Markéta Mitrofanovová KDU - ČSL
Na zahradě velkého rodinného domu v okrajové části Chocně sice u pískoviště stojí dětské odrážedlo v podobě motorky, ale po žádném malém obyvateli není vidu ani slechu. Místo hlídání vnoučat si Věra Luxová (54) zvolila na léto jiný program. Chystá se uspět v předčasných volbách do Poslanecké sněmovny.

„Vadí mi ten klid kolem, mám snahu se občas vnoučatům vě -novat, ale jsem babička, která nemá čas. Není na mě spolehnu -tí, co se času týče, což je takový můj dluh vůči nim,“ vysvět -luje vdova po někdejším šéfovi KDU-ČSL a vicepremiérovi Josefu Luxovi, který téměř před deseti lety podlehl leukémii. Po smrti manžela se sice pokoušela svým šesti dětem tatínka nahradit, když s nimi třeba jela pod stan, ale přiznává, že to nebylo jednoduché. „Obdivovala jsem Josefa, jak si s dětmi uměl povídat a vžít se do jejich problémů a názorů. Já jsem se jich na něco zeptala, dostala jsem informaci a tím to pro mě skončilo, zatímco on držel komunikaci a zájem o ně.“

V manželových stopách

Přesto se paní Věra rozhodla, že v něčem bude svého muže následovat a po práci v zastupitelstvu se pustí do vyššího patra politiky. U lidovců měla i jako člověk mimo vrcholnou scénu léta silnou autoritu, ale opakovaně odmítala jejich nabídky kandidovat do Senátu. Tentokrát však souhlasila s účastí v předčasných parlamentních volbách. Před šesti lety pro magazín Práva uvedla, že by do politiky vstoupila v případě, kdyby ji něco nazlobilo. Teď tvrdí, že přímo naštvaná není, ale už nechce říkat své názory jenom z pozice řadového člena strany.
„Proto jsem na květnovém sjezdu kandidovala do celostátního kam jsem byla zvolena velkým počtem hlasů. Na jedné straně mě to mile potěšilo, ale zároveň mi to ukázalo, že lidé do mého působení vkládají určité naděje. Když se řada našich poslanců chystala odejít, tak to byl poslední impulz, který mi dodal více odvahy do politiky vstoupit. Říkala jsem si, že přece není možné něco kriticky hodnotit, když nejsem uvnitř jednání,“ říká vystudovaná rehabilitační sestra, která od roku 1994 vede v Chocni centrum léčebné rehabilitace.
Podle počtu dětí, které vychovala, a podle její odbornosti by se dalo čekat, že jako poslankyně by se věnovala sociální a zdravotní oblasti. Jenže ona plánuje něco víc. „Především bych chtěla ukázat, že politika se dá dělat poctivě a opravdu pro lidi.“ Jak to chce provést? „Ať pracujete kdekoliv, vždycky záleží na klimatu, zda si lidé věří a mají v pořádku vztahy. To všechno se dá nastartovat i v politice tím, že se někdo začne snažit, druhý se přidá a může to být potom vlna hezkého chování mezi všemi.
Nepochybuji, že ve straně mají stejný postoj jako já, vždyť už v základech křesťanské politiky jsou obyčejné hodnoty jako pravda, spravedlnost, solidarita a svoboda, která je rámovaná zodpovědností. My jsme povinni tyto hodnoty společnosti dávat ne tím, že o nich mluvíme, ale tím, že je žijeme, Nemyslete si, že půjdu a budu k tomu někoho vyzývat. To samozřejmě ne, to se nedá přednášet.“
Že její představy v dnešní době, kdy politika čím dál víc hrubne, zavánějí snílkovstvím, to je podle ní v pořádku. „Kdybych neměla ideál, tak bych tam ani nemohla jít. Mám svoji práci, která mě baví, a velkou rodinu a nepotřebuji politiku, abych v ní naplnila nějaké ambice. Jenom bych chtěla lidem vrátit důvěru v politiky.“

Buldočí povaha

Po takových slovech se nabízí myšlenka, že plaše působící paní Věra bude dřív nebo později ve Sněmovně převálcována matadory ovládajícími intriky a drsný slovník. Jenže Miloslav Kotek, rodinný přítel Luxových a někdejší poradce Josefa Luxe, se domnívá, že ona má zase jiné zbraně, díky kterým by naopak mohla obstát.
„Zprostředkovaně přes manžela a řadu poslanců získala spoustu zkušeností, což jí dává základ pro to, aby se nechovala naivně a neznale. Vždycky byla vzorem stálosti svých postojů. I když na to možná nevypadá, tak je dost buldočí povaha. Za tím, co si vezme do hlavy, třeba tiše a pomalu, ale vytrvale jde.“ Jako příklad Kotek uvádí vybudování rehabilitačního centra a její práci ve Fondu Josefa Luxe, který podporuje mimo jiné etickou výchovu ve školách.
„I když je hluboce věřící, tak to nikomu necpe pohrabáčem do krku. Je velmi tolerantní, laskavá a chápající. Snaží se hledat, co na opačném pohledu může být společné, na čem se dá shodnout. Od manžela přejala schopnost nevzdávat se a být připraven odejít, pokud by práce byla na úkor rodiny. Není ochotná dělat vnitřní kompromisy a pravděpodobně nikdy nebude moc na očích, protože o to ani nestojí. Nerada se předvádí, ale je-li potřeba, tak dokáže nasadit společenskou formu a jít do toho. Její silnou stránkou je nepochybně rodina. Stačí se podívat na jejich děcka, jak úspěšně si vedou v životě,“ vypočítává rodinný přítel.
Místopředseda lidovců David Macek obdivuje Věru Luxovou už za to, jaké vytvářela zázemí svému choti. „Říká se, že za každým úspěšným mužem je ještě kvalitnější žena a Věra byla osm let první dámou KDU-ČSL. Když jsme se na jaře potkali na pouti ke hrobu Josefa Luxe, tak mluvila o tom, že to byl úplně normální člověk, abychom z něj nikdy nedělali zvlášť talentovaného nebo něčím výjimečného muže, že si musel všechno vydřít a nic nedostal zadarmo.“
Na bývalého předsedu vzpomínají ve straně, jejíž volební preference se nyní podle průzkumů pohybují kolem sedmi procent, s velkou dávkou nostalgie. „Byl to zkrátka člověk na svém místě. Věděl, že je handicap přijít do Prahy z vesnice, nebyl to žádný frajer, takže se snažil rychle zorientovat a pokorně se obracel na lidi, kteří by mu pomohli. Učil se a vypracoval se, až se z něj stal obávaný soupeř třeba Václava Klause. Bylo za co si ho vážit, protože byl opravdový,“ říká Macek s tím, že také Luxova manželka se dost opírá o blízké přátele a ráda pracuje v týmu.
Někdejší stranický kolega Luxové Miroslav Kalousek, který před několika měsíci lidovce opustil, je v jejím hodnocení zdrženlivější. „Znám ji spoustu let, měl jsem ji vždycky rád a vážil jsem si jí jako manželky člověka, kterého jsem ctil. Pro tyto volby je na kandidátce jiné strany než já. Na mé úctě k ní to sice nic nemění, ale brání mi to v jakémkoliv hodnocení její odborné kompetence pro funkci poslance. O její politické činnosti nic nevím a ani mi nepřísluší to hodnotit.“

Šestnáct let na mateřské

Pro ženu, která váhá, zda s dítětem vydrží zůstat doma tři roky a nebo ho už po roce svěří chůvě či jeslím, je to nepředstavitelné. Věra Luxová si po škole odpracovala dva roky a pak celých šest -náct let v kuse byla na mateřské dovolené. Jako vesnická mamina od šesti dětí však rozhodně nevypadá. Žádné strhané rysy ani nadbytečná kila, za což prý vděčí genům od své maminky. „Prožila jsem s dětmi plnohodnotný život. Byli jsme ve společenství rodin, které si pomáhaly, jezdily společně na výlety, scházely se a věnovaly se prohlubování víry.“
Měla dokonce čas číst, chodit do kurzů šití a jako samouk louskat italštinu, protože s mužem toužili podívat se jednou do Říma. „Pětkrát nám to zamítli, ale v květnu 1989 jsme byli úspěšní. Díky tomu, že jsme doma nechali děti, tak manžel dostal od zaměstnavatele doporučení, že může vyjet,“ popisuje paní Věra, že se po celou dobu nezabývala jen péčí o potomky. „Říká se, že největší práce je se třemi dětmi a pak už to jde skoro samo. Všechno jsem dokázala koordinovat a rozdělit, vůbec jsem se necítila jako chudinka maminka. Měla jsem velkou oporu v manželovi, který se dětem hodně věnoval, ale chodit do zaměstnání bylo stejně nemyslitelné.“ Přestože už bydlí jen s nejmladší dcerou, která letos maturovala, všichni ostatní žijí někde poblíž. Většina z nich už má také vlastní děti. „Mají mezi sebou pěkné vztahy a jako sourozenci drží pohromadě. Doma se naučili spoustu věcí, všechno si vyříkat a umět ustoupit ze svých názorů, pokud byly v menšině. Museli najít způsob, jak hospodařit s časem, když si chtěli dopřát volno, protože doma měli dost povinností.
Těší mě, když vidím, jak se rádi stýkají, jak si pogratulují k svátku a k narozeninám, jak je to táhne k sobě. Každý druhý rok jezdíme aspoň na prodloužený víkend do Krkonoš na jednu zastrčenou chalupu, kterou si oblíbil manžel. Jsou tam sluneční kolektory a vaří se na kachlových kamnech.“ Když vypočítává všechny své potomky s tím, co dělají, kolik mají let a dětí, občas zaváhá u data narození. „Zpočátku jsem měla někdy problém si pamatovat, kdy mají zkoušky. Slíbila jsem jim, že na ně budu v tu dobu myslet, jenže pak se mi to vytratilo z hlavy. Když mi zavolali, že mají hotovo, styděla jsem se sama před sebou, takže jsem si začala dávat pozor. Jinak jsem byla víceméně zvyklá, že se co druhý rok maturovalo. Prožívala jsem to až zase teď u poslední dcery, která se narodila až po pěti letech.“

I bolest je život

V roce 1994 ji oslovila kamarádka, která měla jako privátní rehabilitační sestra tolik pacientů, že už na ně sama nestačila. „Poprosila mě, jestli bych jí na pár hodin nešla pomoct. Byl to pro mě prima pocit, když jsem si mohla polehoučku praxi zopakovat. Základ sice zůstal stejný, ale jsou nové techniky, pořád se můžete učit něco nového. Lidi teď mají více psychické problémy, které pak ovlivňují pohybový aparát, zatímco dřív je trápily třeba poúrazové nebo věkové změny,“ vysvětluje paní Věra, které leckterý pacient svěří to, co se obvykle říká psychologovi. „Když má někdo problémy v manželství nebo s dětmi, tak ho může začít bolet hlava a skončí to v loktu. Rehabilitace je o tom, mít šikovné ruce a umět rozpoznat, jestli člověku nejvíc pomůže cvičení, mobilizace kloubů nebo uvolnění kůže a podkoží.“ Když v této souvislosti použiju slovo masáž, jako bych píchla do vosího hnízda. „Nesprávně se to tak mezi lidmi používá, ale rozhodně nejsme žádné masérky,“ ježí se Věra Luxová. Jak už to bývá, kovářova kobyla chodí bosa, a tak na vlastním těle pracuje maximálně v okamžiku, kdy cvik předvádí pacientovi.
Sama cítila slabost na duši po odchodu manžela, ale na boha kvůli tomu nikdy nezanevřela. „Přece nejsem jediný člověk, který prošel takovou bolestí. K životu prostě patří i tato stránka. Pro mě to bylo těžké období, ale vůbec ne zoufalé. V době, kdy manžel onemocněl, tak léčba byla možná jedině transplantací kostní dřeně, a to znamená vždycky riziko. O tom, kdo se pak úspěšně uzdraví, se hodně mluví, ale je to jeden z mála, takže to pro nás nebyla rána z čistého nebe, mohli jsme se na to připravovat téměř rok od určení diagnózy.
Člověk musí žít v realitě, i když samozřejmě jsem do poslední chvíle doufala, že komplikace se nakonec vyřeší. To, že jsme mohli být spolu do posledního okamžiku, mi dává jistotu, že to tak asi mělo být a že jsme udělali všechno, co jsme mohli. Ani by mě nenapadlo bohu něco vyčítat. Přestože jsem se cítila hodně slabá, musela jsem se starat o děti a nemohla jsem být uplakaná. Věděla jsem, že jim musím nahradit tátu, což mě obrnilo. Učila jsem se být k nim víc vnímavá a víc si s nimi povídat. Když se děti rozhodovaly, kam na vysokou školu, tak jsem cítila, jak strašně mi chybí manžel, který by jim poradil.“
Bezmála deset let strávených po boku muže ve vysokých politických funkcích jí dodává sebevědomí v tom, že coby poslankyně ustojí i případné hrubosti, kterými se zákonodárci častují.
„Vůči podobným výpadům jsem částečně otužilá. Když léta žijete vedle milovaného člově -ka, který je tomu vystavený, tak se naučíte nebrat si to osobně a povznést se nad to. Myslím si, že nespokojenost se dá vyjádřit jinak než agresivitou a pomluvami. Jenže se mi bohužel zdá, že v naší společnosti jsme si na ta -kové chování, na osočování a nálepkování zvykli a že jsme ve velké krizi nejenom ekonomické, ale i morální.“ *
Markéta Mitrofanovová