Paní doktorko, je pro Vysokomýtsko tato informace dobrou zprávou? Co může hospic našemu regionu nabídnout?

„Myslím, že to není zpráva dobrá, ale výborná. Hospic je zařízení, které je součástí tak zvané paliativní péče, což je péče zaměřená na úlevu od bolesti a dalších svízelných příznaků, které s sebou přinášejí zhoubná onemocnění a jejich léčba. Všichni asi vědí, že hospic poskytuje možnost lůžkové péče, kromě toho ale nabízí i další služby a je skvělé, že potřební pacienti i jejich rodiny nebudou muset vážit cestu až do dosud nejbližšího hospicu v Červeném Kostelci.“
I přes dvacet let života ve svobodné společnosti je v lidech minulým režimem zakořeněná představa, že smrt nepatří k životu.

Myslíte, že se i díky hospicům daří s tímto předsudkem bojovat?

„Toto je otázka spíše filozofická než medicínská, a nyní v době, kdy část společnosti i zákonodárců volá po euthanasii, také velmi aktuální. Mnoho lidí se tváří, jako by smrt neexistovala, když už být musí, tak ji chtějí ukrýt za plenty nemocničních oddělení, někam, kde není vidět ani slyšet, kde nás nenutí, abychom se i své vlastní smrtelnosti dívali přímo do očí a byli konfrontováni s bolestí a strachem, které tento pohled přináší. Oproti tomu hospice respektují smrt jako přirozenou a nevyhnutelmou součást života. Nenabízejí vyléčení, nedovedou odstranit utrpení, ale podporují život a hlavní důraz pokládají za zachování jeho kvality a důstojnosti každého člověka. Nabízejí každému jistotu, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, že nezůstane sám v posledních chvílích, pokud si to nebude přát. Nemyslím si, že by otevření jakéhokoliv zařízení dokázalo zbořit tabu, kterým smrt pro mnoho lidí je, ale nabízí alternetivu, jak k umírání přistoupit.“

Když do rodiny náhle vstoupí vážná nemoc, dostávají se všichni pod nesmírný psychický tlak a mnohdy jim činí potíže zorientovat se. Jsou nemocní a jejich rodiny o možnosti pobytu v hospicu dostatečně informováni a jak?

„Hospic je určen pro pacienty v terminálním stádiu, tedy tam, kde byly vyčerpány všechny možnosti léčby, které medicína nabízí, k potlačení nebo zničení choroby. Vítězná medicína přináší uspokojení i samotným zdravotníkům. Když jsou možnosti léčebné terapie vyčerpány, je to těžké i pro lékaře a sestry: jak v takové situaci s pacientem mluvit? Jak odpovídat, když se ptá? Jak ho informovat, když se naopak neptá? Myslím, že tady hraje důležitou roli praktický lékař, který obvykle zná dlouho nejen pacienta, ale i jeho rodinné zázemí a dokáže najít vhodný čas i způsob, jak nabídnout další možnosti. Tato chvíle totiž neznamená konec, ale naopak začátek další cesty, na které můžeme pacienta provázet.“

Mnoho těžce nevyléčitelně nemocných lidí leží na interních odděleních v nemocnicích, popřípadě v léčebnách dlouhodobě nemocných. Co může více těmto lidem nabídnout hospic?

„Hospice mohou nabídnout nejen uspokojení potřeb biologických, ale i duševních, a to je rozměr, který v nemocnicích často chybí nebo není dostatečně akceptován. Součástí týmu, který se o klienta v hospicu stará, může být i psycholog, sociální pracovník, případně duchovní; klient může jejich pomoci využít, pokud sám chce. Důležitý rozdíl mezi nemocnicí a hospicem je v tom, že hospic umožňuje blízkým, aby trávili čas s nemocným a byli součástí týmu, který o něj pečuje, jejich úloha je nenahraditelná. Pracovníci hospicu pak pomáhají rodině vyrovnat se s utrpením z nemoci blízkého a následně se zármutkem z jeho ztráty. Je zvláštní, že touha členů rodiny být se svým umírajícím je často považována za něco výstředního. Napadá mě přirovnání k jinému životnímu přechodu, ke zrození. Je fakt, že na přítomnost otce či jiného člena rodiny u porodu jsme si také museli přivyknout. Ti, kteří mají děti ve věku 15 let a více, mi to potvrdí.“

Myslíte, že pobyt v hospicu může mít pozitivní vliv i na příbuzné, kteří tam s nemocným tráví jeho poslední týdny a dny života?

„Není to pobyt v hospicu, ale možnost být s blízkou osobou v posledních dnech či týdnech. Stejné obohacení zažívají i rodiny pacientů, které zvládnou péči o umírajícího v domácích podmínkách, což je ideální prostředí i pro nemocného, pokud to umožňuje jeho rodinné zázemí. Od umírajících se učíme všichni, kteří máme dovoleno je doprovázet, získáváme často více, než sami dáváme.“
Marie Lněničková, TRS