Za posledního půl roku jsem se setkal s několika mladými rodinami, které mi vyprávěly o tom, jak se jim žije. Nebyly to žádné pohádkové příběhy. Mladé rodiny opravdu nežijí v lehké době. Stát jim žádnou pomocnou ruku nepodává.   Za to jim dává stále více pocítit břímě splácení státního dluhu.
Stačí si spočítat měsíční náklady na živobytí rodiny s jedním dítětem, vedle toho dát jejich příjmy (zvlášť, když jeden rodič je na rodičovské „dovolené“, nebo nemůže najít zaměstnání, protože je čerstvý absolvent vysoké školy) a v mnoha případech se dostáváme do mínusových položek.
Vládní návrhy bohužel nestartují hospodářský růst ale ekonomiku, a to i tu rodinnou znehybňují a demotivují. Zvýšení DPH a další plány na zvyšování daní, omezení porodného či státní podpory stavebního spoření, umožnění růstu cen energií (elektřina, plyn) a tím i životních nákladů, neregulace firem, které půjčují na vysoký úrok, atd. Vrcholem je častý vzkaz mladým, že pokud si teď nezačnou spořit, ať zapomenou na důchod. Ale z čeho si výsledně na ten důchod mají odkládat?!
Vláda by měla místo tupých škrtů hledat černé díry, kde se ztrácejí peníze. Na jedné straně nám utíkají milióny korun na veřejných zakázkách a při neprůhledných obchodních transakcích, na straně druhé chceme po rodinách, aby na svá bedra vzaly státní dluh. Je zcela evidentní, že ve společnosti bují napětí a nervozita. A také hořký pocit nespravedlnosti.
Pokud má být rodina opravdu základem státu a zdravé demokratické společnosti, musí se stát k rodině chovat spravedlivě a s ohledem na její potřeby. Rodina je jako užitečné semeno, které si zasejeme do zahrádky. Pokud je budeme stále zasypávat a zatěžkávat, nebude moci prorazit a udusí se.