Pane poslanče Výborný, ministři zdravotnictví a školství oznámili, že se žáci první a druhých ročníků základních škol vrátí 18. listopadu do lavic. Věříte, že se podaří toto datum dodržet? 

Já to vítám. Konečně. Doufám, že se už termín nebude posouvat. Ta situace v terénu je už neudržitelná. Rodiče melou z posledních sil. Nejsou učitelé a nikdo to po nich nemůže vyžadovat. Dítě navíc přes počítač psát nenaučíte. Dochází už skutečně k velmi vážným dopadům na vzdělávání v celém populačním ročníku. Teď už skutečně nevidím důvod, pokud nedojde k rapidnímu zhoršení, aby se děti nevrátily do škol. Vidíme to i v zahraničí.

Jak to zvládáte doma s dětmi při distanční výuce vy. I když oproti jiným máte výhodu, protože jste původní profesí učitel a pak také ředitel gymnázia?

To nevím, jestli je v této situaci výhoda. Nemyslím si to. Ale mám jinou výhodu. Naštěstí mám děti už relativně starší. Nejstarší je v septimě na gymnáziu, prostřední v sekundě na gymnáziu a ten nejmladší syn je v šesté třídě. Řekněme, že holky už jsou úplně samostatné jednotky a člověk u nich nemusí stát a nemusí jim kontrolovat, co právě dělají. Zaplať pánbůh, jak jsme je se ženou vychovali. A s Vendelínem, tam je sice potřeba nějaká míra spolupráce a kontroly, ale naštěstí to zvládáme. Daleko víc je mi líto rodičů, kteří musejí chodit do práce a teď žádají složitě o ošetřovné a mají děti ve druhé, třetí, nebo páté třídě. To je nesrovnatelné oproti tomu, co zažívám já.

Na konci září jste si připomněli smutné výročí, kdy jste přišel o manželku a děti o maminku…

Tahle událost nám změnila život od základu. Celý rok jsme se s tím učili nějak žít. Musím říct, že i díky tomu, jakou máme oporu v naší víře a patříme do křesťanského společenství, tak pro nás smrt mamky není nějakou konečnou. Tohle všechno nám nějak pomohlo se s tím nějak vyrovnat. Nikdy nemůžete říct, že jste si na to zvykli, nebo to překonali, to nejde. Ale život jde dál a snažíme se společně s dětmi koukat do budoucna. Cesta na hřbitov je teď pro nás taková, že si jdeme Markétu připomenout a podobně jsme to měli i na dušičky.

A stihli jste si nějak připomenout to smutné výročí?

Letos to připadalo na středu, kdy jsem bohužel byl pracovně v Praze. U svaté Markéty v Břevnově, kde jsou benediktini, tak pan opat sloužil mši svatou i za Markétu. Právě u svaté Markéty. Takže i tímto způsobem jsme si její život i to, co jsme s ní mohli prožít, připomněli.

Ten rok, ukázal vám, že být otcem na plný úvazek, jak jste to komentoval, když jste rezignoval na předsedu KDU-ČSL, se dá skloubit s politikou?

Jak se to vezme. Celou řadu věcí jsem musel přehodnotit. Když to vezmu od toho, že člověk nemůže být celý týden tady v Praze od rána do večera, přespávat tady, protože musím jet domů postarat se o večeři, o snídani, překontrolovat děcka. To je taková ta viditelná dramatická změna. Ale musel jsem samozřejmě přeskládat své priority, své pracovní závazky. Naprosto zásadní pro mě bylo, předání pozice předsedy strany. To bych skutečně nedokázal dělat na plný úvazek – to je skutečně práce na  7dní v týdnu 365 dní v roce. To mi velmi uvolnilo ruce.